Co na srdci, to na blogu...

Budeme si hrát?

29. ledna 2012 v 18:45
Připadáte si někdy, když přijdete na akci, jako když jste byli malí a chodili se se svýma vrstevníkama hrávat? Takový ten pocit, jak všichni sedí, rozkoukávají se a nic se neděje, dokud se neprolomí nějaké ty ledy a pak to začne. Pamatuju si, že když jsem byla malá, kamkoliv jsem došla, seděla jsem vedle mamky, asi ji držela za ruku a dívala se kolem na ostatní děcka. Někteří byli odvážní, vytáhli si hračky, autíčka, začali jezdit po koberci se silničkama, jiní(třeba já) po tom ve skrytu duše toužili, ale styděli se. A pak se nějakým náhodným momentem nebo jakoby náhodným nebo někdy i násilným prolomila ta hranice a už to byla super sranda. Vždyť se od té doby tolik nezměnilo. Akorát místo panenek máme v ruce skleničky s nějakým tím alko mokem.
To mě včera jen tak napadlo na plese.

Veselé Vánoce

26. prosince 2011 v 16:31 | Nikitka
Přeji veselé a klidné Vánoce všem, kteří sem ještě občas v naději na nějaký článěk či foto zabloudí. Život v Brně je ovšem velmi pestrý. Natáhněte den na 48 hodin a budu zase psát :)
PS: A šťastný vstup do nového roku!

Ou jé

24. října 2011 v 0:28 | Nikitka
Ahoj!

Mám se fajn, jen mám až moc často co dělat = snažím se jiným způsobem vyjádřít, jak nemám čas, čímž obvykle začínám článek tady, když se vždy po měsící dokopu něco zveřejnit :)
Takže to za účelem úspory času vezmeme trochu stručně:

Už dva měsíce bydlím v Brně ( a vše je oukej, stále si nemohu vynachválit svou lokalitu, pod našima oknama u kostela se stále něco děje )

Do školy na pomaturitní se snažím chodit alespoň třikrát týdně ( docela mě udivuje, že zrovna hodiny s native speakrama jsou nejvíc nudné. Čím to? )

Dělám v call centru ( jak jinak, to jem čekala.. říkám si:pro začátek. Už je to skoro měsíc a půl a mé "dobrýdenutelefonunikolapoláškováspolečnosttelefonicao2" se začíná projevovat v mých běžných hovorech s lidma )

Začala jsem fotit akce ( je to fajn, člověk se dostane mezi lidi, kteří ho nakazí svou bujarou a opileckou náladou, takže mám pocit, že taky pařím. Ale s tím rozdílem, že ráno mě nic nebolí a jak se říká u nás na Moravě "večer cérka, ráno cérka" )

Mám za sebou první itf konzultaci na Bečvě ( panu prof.Birgusovi jsme při hawajské imatrikulaci přísahali, že nikdy nepovíme, co se na takových školních setkáních děje, ale řeknu vám, že je to zatraceně fajn studium )

Dnes jsem byla zorbovat ( a přežila, ha! )

A jelikož lidi se nejradši dívají na obrázky, tak poreportuju něco málo z mého studentského života v Brně a t d.

Chci napsat něco, co by čtenáře zaujalo

28. dubna 2011 v 16:28 | Nikitka
Ale mám problém, v poslední době nedělám nic zajímavého či populráního, to by přilákalo pozornost na tento článek, či rapidně zvýšilo návštěvnost.
Totiž, jenom studuju. Jestli chcete, můžu vár říct, kolik nových maturitních otázek jsem se za tu dobu, co jsem psala naposledy, naučila, a kolik jsem zapomněla. Co mě však mnohem více deptá jsou testy, které mají nějakým způsobem zjistit studijní předpoklady zájemců o vysokou školu. Jelikož jsem mezi nimi, mám bobky. Logické myšlení jde totiž občas trochu mimo mně a jak se objeví nějaké výroky a podobné úlohy, prchám.
Hold, bude to funny. Ale určitě nejsem sama. Řekněte mi, pro klid v duši, že taky děláte letos TSP a nejste si jisti? :D
Anyway, mám nového kamaráda, jmenuje se Pepa. Je šedý, chlupatý, má číslo na pařátku. Občas mi sedí u okna, občas na balkoně, občas na parapetu..

Hurá, přišlo jaro!

31. března 2011 v 23:36 | Nikitka
Zdravím, čtenáři, asi bych se opakovala, kdybych říkala, že jsem busy, a tak to říkat nebudu.

Ovšem jaro, JARO-to na mě udělalo takový dojem, že mám nutkání napsat článek. Nebude duchaplný, pouze plný(no...)slov, která potřebuji sdílet se stejně rozradostnělým okolím. Znáte to.. první paprsky, první zmrzlina, první den bez bundy.. když ke mně dovane(dovane?!) vůně nějakého právě kvetoucího kvítku, zapomenu i na to, že za 47 dní maturuji!

Zkrátka, toho dvacátéhoprvního v kalendáři a krutý posun času splnily svůj účel až teď a efekt se dostavil s týdenním opožděním-alespoň u mě :) Ale už to vím, už to vím, že jaro je tady! A po létu jaro, které je ještě lepší. Vlastně-máme radi jaro, protože je tolik blízko létu! :D

Otevřela jsem oči a uviděla něco americky krásného

10. února 2011 v 9:27 | Nikitka
Když jsem otevřela oči, seděla jsem na židli u svého psacího stolu s koleny přitáhlými k tělu. Koulela jsem očima kolem a ujišťovala se, že se opravdu nacházím ve svém pokoji. Ze své poněkud křečovité pozice embria jsem však neměla odvahu se uvolnit. Něco mi tu nehrálo. Jsem sice doma, to je pravda, ale jak jsem se sem sakra dostala? Co to ten kluk se mnou udělal?


Byla jsem si jistá, že on byl poslední člověk, kterého jsem potkala předtím, než jsem se ocitla zmatená na této židli. Doslova mě to k němu táhlo. Chodila jsem po chodbě kolem jeho bytu a šla za něčím nepopsatelným a nehmatatelným, na co mě lákal. Měla jsem z něj respekt, myslela si, že je divný a skoro se bála podívat do jeho tváře a nechat zkoumat svůj obličej jeho velkýma očima.

Za 18 týdnů maturujeme!

15. prosince 2010 v 21:03 | Nikitka
Zní to děsivě, co??
Když jedna z našich spolužaček provedla průlet diářem, na jehož konci došla k tomuto hrozivému číslu, šokovala tím každého kolegu  maturanta, kterého potkala!
(c) Crimson-moon.blog.cz
Starší ročníky se zřejmě usmívají a vzpomínají na svůj maturitní zmatek tenkrát, mladší to ještě asi dostatečně nechápou, a ti, co se stali letos také pokusným králíkem ministerstva školství a jejich statního experimentu, soucítí.

Are u devil or angel? Are u question or answer?

24. října 2010 v 13:25 | Nikitka
Přemýšlela jsem.


Jaké jsou hranice odlišnosti a snesitelnosti lidí jako celků, aby mohli být spokojeně spolu?

Život není fér

4. října 2010 v 18:25 | Nikitka
Čím je člověk starší, tím více schytává ran od toho fucking života. I přesto, že s každou ranou, která nás nezabije, přijde další vrstva na těle, srdci a mozku, která nás posílí, naneštěstí tak nějak schovává a balí i to, co jsme, a to, co jsme bývali v dobách, kdy nás toho moc netížilo. A za každou další ztrácíme jeden z optimistických pohledů a názorů na svět. A můžeme být optimisti, jaký chceme. Tak tohle že je život? Děkuji pěkně.
(c) Štěpán Šůstek
Foto by Štěpán Šůstek

PS: Ale pokud má člověk alespoň trochu štěstí, uvědomí si, že v nouzi pozná přítele. Díky.

N.

Blogování je vlastně naprosto divné

22. září 2010 v 19:54 | Nikitka
Asi jste si všimli, že duchaplné články, jak bývalo zvykem, se tady již moc často neobjevují. Mám nějakou tvořivou krizi. Ne, že bych neměla v hlavě blbosti, o kterých by se dalo kecat, či zážitky a myšlenkové pochody, které by se daly rozpitvat, jen prostě nevim, jestli to všechno psát chci. Teda nejspíš vím, že nechci. Zřejmě se ve mně vyvinul nějaký anonymní pud a přijde mi nepřirozené psát veřejně o svém životě. Tedy takový ten běžný průběh. Občas se vyskytne zážitek, se kterým se člověk lehko podělí, ale většinou se nám super mega akční věci nestávají každý den. Sama ráda chodím na osobní blogy typu deníček-pokud jsou trochu zajímavé a krom  zážitků obsahují i zajímavé myšlenky či dobrý humor. Což je možná trochu voyerské. Ale což. A tak pozoruju z povzdálí něčí život, aniž by pisatel či pisatelka věděli. A nejen já. A když si představím, že bych měla svůj život ukazovat jako na plakátu někomu, kdo chodí občas kolem a sleduje, co se děje, přijde mi to divné.

Vlastně si celkově připadám v komunikaci trochu seklá.
(c) Crimson-moon.blog.cz

Co to znamená, když jde na vás jaro?

1. dubna 2010 v 18:46 | Nikitka
Jistě znáte tu zaužívanou frázi "Jde na mě jaro" , která označuje, že příliv slunečních paprsků zamával s vašimi hormony a vy teď víc než kdykoliv předtím můžete nasávat lákavým vůním z okolí, čili opačnému pohlaví, které cítí to samé a hustě rozhazuje sítě.

(c) crimson-moon.blog.cz
Tak jsem se nad tím zamyslela. Bylo to ve dnech, kdy se sluníčko poprvé odhodlalo odhrnout mraky a trochu nás ohřát. Bylo na čase! :)

Došlo mi to, když jsem tak procházela po křižovatce a míjela lidi, kteři odložili zimní bundy, někteří odvážlivci dokonce lízali zmrzlinu.
Zjistila jsem, že si jich víc všímám, jelikož mě hnusné počasí a zima netlačí do tepla jako v zimě. Taky proto, že na hlavě nemám čepici, na čepici kapuci a šálu omotanou až nad nos, jak se obvykle pohybuji promzlým venkem. Čili nejsem tak dezorientovaná a omezená na pohybu. Nemám na sobě pět vrstev, připadám si lehčí. A nemám tak primitivní cíl.
Jednoduše řečeno: na jaře mizí náš lidský pud sebezáchovy ( co nejrychleji se dostat domů do tepla, vystrčit na mráz co nejméně holého těla atd.)

Moc toho žlutéha tělesa nahoře je tak osvobozující, ach. Lidi jsou šťastní z tepla, po zimním spánku a posedávání v hospodách ( co jiného se dá v té zimě dělat? Ta dnešní byla tak krutá, že se nedalo ani sáňkovat! ) mají náladu jen tak brouzdat ulicema a užívat si jarní nálady, oblohy, která zůstává jasná až do večera a sdílet tyto pocity s ostatními

A tak začíná "přicházet jaro". Jak logické. Jak jednoduché. Jak jiskřivé.

Pojď na mě, jaro!:)

PS: A co vy?

Money, money, money - must be funny!

13. března 2010 v 22:12 | Nikitka
Dnešní pracovní den mě opat přivedl k hlubokým úvahám-a sice o penězích...nečekaně ;)
To víte, když přepočítáváte každých deset haléřů za kusy časopisů a jiných novin, které vám projdou za hodinu rukama, máte kvůli nim zničené nehty a záděry na rukou..

Ale jsem ráda, že to mám :)

Dnes jsem si vzpomněla na jednu paní, se kterou jsem kdysi dělala. Tenkrát mi říkala: Všechno je jen o pěnězích a o sexu! Ba ne, já myslím, že už i ten sex je o pěnězích! Neboli měřítko toho vrcholu, že bez peněz v dnešní době jste skoro nic.

Proč (ne)slavit Valentýna?

14. února 2010 v 14:28 | Nikitka
"Máme se rádi"
Příznivci 14.února a jiní naivní romatici si myslí, že Valentýn je fajn.
Ona již čtrnáct dní předem(co ji na to upozorní první leták s nabídkou akčního růžového zboží) chodí po obchodech a vymýšlí, čím by svého miláčka potěšila. Má ho přece tolik ráda, a tak tento svátek využije k tomu, aby mu vyznala extrémní porci lásky.
On tomu sice moc nerozumí, asi ani neví, kdo to byl Valentýn a kde tento svátek zamilovaných vznikl. Jeho přítelkyně ho však chce slavit. Že se něco takového bude dít, zjistí, když se pár týdnů předem zeptá:"Co budeme dělat na Valentýna?" A tak s naprostou samozřemostí souhlasí s přeslazeným dnem u ní či u něj. Má holku, kterou má rád, a tak je tento postup přece správný!

O něco realističtější lidé si to však nemyslí.
Ona si všimne přicházejícího šílenství spojeného s Valentýnem, když prochází kolem výlohy plné kýčovitých srdcí. On už je zas Valentýn? A nebývá nějak často? 14.únor je pro ni důkazem, jak ten rok strašně rychle utíká.
On to zjistí docela náhodou a moc to s ním nehne. Však o co jde? Američani ať si slaví, co chcou, ale on si nebude hrát na zamilovaného jeden den v roce. Že se máme rádi, víme, a nemusíme kolem toho dělat takové divadlo jeden den v roce.

Třetí knot v akci

13. prosince 2009 v 18:43 | Nikitka
S třetí plápolající svící na našem adventním věnci jsem si teprve uvědomila, jak blízko Vánoce jsou.
Nebezpečně blízko-řekli by ti, kteří propadli svátečnímu šílenství či v tom všem shonu neví, kam dřív skočit a kde brát inspiraci na dárky pro své blízké. A to je to, co v posledních pár letech svého života vnímám nejintenzivněji v období zimních svátků. Kde jsou ty časy plné radosti a vzrušení z očekávání? Dny, které jsme odpočítávali do Štědrého dne a připadaly nám nekonečné? Nechali jsme je i s dopisem Ježíškovi schované hluboko ve svém dětství.

Jak s do mě zakoukal Napoleon

12. prosince 2009 v 20:39 | Nikitka
Stojím na jedné straně dlouhé neznámé ulice. Nevnímám, co je kolem chodníků a vůbec celkové vzezření. Silnice mezi námi je tvořena šedými dlažebními kostkami ve tvaru čtverců, vystupující nad povrch tak, že by bylo obtížné po ní jet. Vedle mě po obou stranách stojí dost lidí-všichni mí spolužáci. Sice si neuvědomuji jejich jednotlivé tváře, ale vím, že s těmito lidmi chodím do třídy. Uvědomuji si však naši profesorku dějepisu, která jakoby celou výpravu vede.

Na protějším chodníku stojí zhruba stejný počet lidí. Jsou oděni poněkud historicky. Na hlavách čepce, na svých barevně sjednocených blůzkách mnoho kovových knoflíků. Máme spolu bojovat. Dochází k tomu, že se prolíná minulost se současností-program, který si pro nás připravila naše profesorka. Kolem lítají kuličky-materiálně zřejmě z papíru, jelikož jejich nárazy nebolí. S vojáky naproti nás si jakoby na boj jenom hrajeme.


Jsou milí, sympatičtí a vypadají překvapeně. Jsou to Francouzi a mají strašně složitá jména. Se spolužačkami si vyměňujeme jejich čísla a já na displeji čtu tu změť písmenek, kterou neumím ani vyslovit. Bojuje i Napoleon-slavný válečný vojevůdce. Jeho číslo a jméno taky ukládám do mobilu.

Brno, můj malý velký svět

15. listopadu 2009 v 22:19 | Nikitka
Prý čokoláda dodává energii. Tak jsem tedy právě do sebe půlku nacpala. Po cestě na maškarní bál si koupím ještě semtex a budu doufat, že na dnešní pyžamové párty neusnu. Když tedy budou mít všichni kolem ty polštářky a spací oděvy.. :)


Jsem unavená, protože jsem po akci. Byla dobrá, veselá, tak akorát, a všem zúčastněným sedla. A byla v Brně. Nenaspala jsem toho moc. Po třech a půl hodinách spánku jsem již kroužila bytem, kde panovalo hrobové ticho, občas nějaký ten chrapot či převalení se na posteli. Zatímco já jsem stála v pyžamu a zimním kabátě(poněkud kontrastní kombinace oděvu) na balkoně a nasávala mlhavou vůni Brněnského dvora docela sympatických paneláků a vzhlížela kdesi do dálky a pokoušela se zorientovat :) ZDE Chci říct-Brno mám ráda.

(Mírně neaktuální-článek rozepsán včera v sedm hodin večer, kdy nastal čas odebrat se na maškarák a oslavit Den studenstva. Bohužel jsem byla teprve u druhého odstavce, který v sobě nesl pouze popis brněnské akce. V tuto chvíli mám již i maškarní za sebou:) )

Kurva, to se nedá pít!

2. listopadu 2009 v 15:59 | Nikitka
Pomyslela jsem si, když jsem usrkla doušek z mého kokosového nápoje, jehož jméno jsem se při kupování ani neodvážila vyslovit :)


Vidím roztěkaného muže ve středních letech, zmatkářského, ale nadějného podnikatele, jenž se snaží na trhnu prosadit nápojem, který doslova pohladí chuťové buňky každého žiznivce, jemu samotnému přitom naplní kapsu a udělá dobré jméno. Vysokému muži astenického typu s pár prořídlými vlasy na hlavě se kouří z hlavy a na čele naskakuje vráska, jak usilovně přemýšlí. Občas si do svého nepříliš reprezentativného saka utře brýle, nasadí zpět na špičku dlouhého a ostře natvarovaného nosu a ponoří se zpět do nepřehledné změti chemických vzorců a rovnic, ve kterých se pomalu, ale jistě rodí nové myšlenky a chutě. Občas se přistihne s blaženým úsměvem na rtech a očima slastně přivřenýma nad tou přespříliš idealistickou idejou o slávě. Vidí billboardy, na nichž tradiční červenou barvu a láhev CocaColy nahradí jeho vlastní jméno spolu se sympatickou limonádou. Nebude existovat krámek, ve kterém by se tento nápoj neprodával.
Z růžového a nereálného sna ho vyruší rána.

Titulek dnes nebude

10. září 2009 v 19:06 | Nikitka
Jsem očarována.

Bydlí na mé poličce. Je bílá, dřevěná a nachází se hned vedle postele. Tudíž má spoustu skvělých šancí, jak se mnou trávit dlouhé temné noci, aniž bych to já nějakým způsobem pociťovala. Žije mezi několika stovkami zažloutlých papírů a nesčetným množstvím písmenek.

Studený a bledý. Edward.
Využiju toho, že se mám na co vymlouvat a mám důvod svést na něco to, že mé články v poslední době nemají žádnou lepší úroveň či vůbec nějaký pořádný obsah :)

Zkuste capoeiru

3. září 2009 v 17:38 | Nikitka
Zvu vás na nábor nových aktivních a fajných lidí, které láká capoeira.

Přijďte mezi nás, všichni jste srdečně vítání! :)

Čapek o mně napsal knížku

28. července 2009 v 12:20 | Nikitka
Jsem vážně nemoná.

Diagnóza zní: BÍLÁ NEMOC

 
 

Reklama